8. – 17. srpna 2008 s cestovkou
Základní údaje země:
– rozloha – 238.391 km2, počet obyvatel – 21.698.181, hustota zalidnění – 91/km2, hlavní město – Bukurešť (2.060.000 obyvatel), nejvyšší bod – Moldoveanu (2.544 m.n.m.) – Fagaraš, důležitá vodstva – Dunaj, Prut a Oltul, státní zřízení – pluralitní republika s dvoukomorovým parlamentem, správní členění – 41 žup, gramotnost – 96,9 %, měna – rumunský leu (RON), členství – EU, NATO, ECE, CE, EBRD, BSEC, čas – o hodinu více než u nás, náboženství – křesťanství, převážně pravoslavné (70%), též evangelické, řeckokatolické a římskokatolické.
Přišel další rok, tentokrát 2008, a já opět vyrazil do cyklistických dálav, jak jinak než s dosud osvědčenou cestovkou. Skutečně, už si cestování na cyklodovolenou neumím představit jinak, než že se v den odjezdu, většinou navečer zavrtám do sedačky autobusu a téměř bez přerušení cestu prospím. Pak, zpravidla ráno, se již vzbudím v nové zemi a jen nasednu na kolo a s úplně novou partií cyklistů vyrážím k poznání. Poznání prostředí, lidí, památek i tak trochu sebe sama. I když je o nás vcelku postaráno, záloha v autobusu, který může v případě nouze pomoci, je neocenitelná, přeci je to každoroční opětovná zkouška. Zde se nejlépe prověří, jak je na tom člověk jak fyzicky, tak psychicky.
Takže tento rok je to opět Rumunsko, tentokrát jih – přes pohoří Fagaraše, pak po vrcholcích Sureanu a nakonec přes skaliska Capatanei. Omlouvám se za ty názvy, ale nemám rumunskou klávesnici (chybí stříšky atd.). Chtěl jsem jet Albánii na kole, ale prošvihl jsem přihlášku, tak že volba padla na Rumunsko. Už jsem byl v rumunském Banátu (putování po českých vesnicích) a tak jsem byl na další část této země s nádhernou, místy ještě nedotčenou přírodou, moc zvědav. Volil jsem ještě mezi trasou jih a trasou sever. Ale vyhrál to Fagaraš. Podle informací je trochu atraktivnější a těžší. A o to poježdění přeci jde. Vzhledem k tomu, že mám celoodpružeňáka byla volba nakonec jasná. Konec konců, sever můžu jet příští rok. :-))
Takže 8. srpna jsme se naložili do autobusu na brněnském autobusovém odjezdovém nádraží a vyrazili jsme.
Den první, 9. 8. – Cesta nížinou z vesničky Sambata de Sus na tábořiště u vesnice Curtisoara
Po prospané noci v autobusu jsme se vzbudili ve vesničce Sambata de Sus uprostřed vyprahlých pastvin a polí. Po vyložení kol, částečném procitnutí a nezbytné instruktáži (později jsme uznali, že byla na místě – neexistuje tu téměř žádné značení), jsme nedočkavě nasedli na kola a vyrazili jsme. A hned za vesnicí to začalo. Jeli jsme po různě klikatých polních cestách, které údajně byly silnicemi (alespoň podle mapy) a jedinou pomůckou v orientaci byl občasný kontakt s místními, když jsme někoho potkali. Po delším hledáním v mapě jsme konstatovali, že to nemá žádný smysl, protože cesty se točí úplně jinak, než je v mapě zakresleno. Takže nastoupila základní prostorová orientace s využitím šestého smyslu (ten, kdo ho má) a jinak se pouze spolehnout na informace místních, kterým jsme v podstatě vůbec nerozuměli. No fantazie. Začalo to opravdu dobře. Ale naštěstí, v dálce se tyčilo pohoří Fagaraše, kam jsme druhý den měli vyjet, takže jsme zhruba tušili, kam máme dorazit. Po delším klikatění jsme dorazili na asfaltku ve vesnici s několika docela složitými kříženími cest a tam, po krátkém tápání, jsme vyjeli už přímo k horám. Na úpatí jsme měli zastávku na první velmi dobré jídlo (opravdu jsme si pochutnali) v restauraci v horském městečku Statiunea Sambata, kde byl i první klášter. Ten jsme objeli a pak po delší oblázkové šotolině podél úbočí hor jsme jeli až k místu tábořiště u městečka Curtisoara. Za zmínku stojí lidová architektura v tomto městečku. Tábořiště bylo vcelku útulné, u malé, pěkně vinuté říčky. Dalo se zde dokonce i slušně opláchnout (sláva). Zde se, u vydatné kudrnovské večeře pro nás den skončil. Plni očekávání z dalších dnů jsme se zde uložili do vlastnoručně postavených stanů.
Den druhý, 10. 8. – Výjezd pod vrcholky Fagaraše, tunelem na druhou stranu a pak dlouhý sjezd k přehradě Lacul Vidraru pod Drákulův hrad
Ráno jsme se probudili do pošmourného dne. Od Fagaraše se na nás valili černé mraky. Ale než jsme složili stany, připravili kola a nasnídali se, tak se postupně mraky rozfoukaly až se nakonec ukázalo i sluníčko. No, jsme pod horami, tak co je na tom divného. Nakonec jsme byli moc rádi že se vyčasilo, dnešní etapa není žádná zábava. Stoupání plynule nahoru po asfaltu mezi auty, asi nějakých 1.600 m převýšení. Jenže jsme nebyli ještě ani v polovině, když přišli pravé horské mraky. Zatímco na nás mrzlo propocené oblečení, škrábali jsme se dál mléčným tunelem. Ale to už se ráz krajiny kolem nás postupně změnil. Sem tam jsme skrz mlhu zahlédli horský potok a pasoucí se krávy. Až kousek před vrcholem se mraky trochu protrhaly a my jsme uviděli před sebou horské údolí s klikatinou silnice a nad námi se vznášející kabinou lanové dráhy. No prostě dokonalý kýč. Pak mraky opět vše zahalily a my se škrábali zbytek cesty k vrcholu. Jen asi 2 km před vrcholem jsme se museli prodírat stojícími auty na úzké silničce v horských serpetinách, které zde čekaly na průjezd tunelem pod vrcholem. Ale to jsme zjistili až po příjezdu před tunel, kde bylo velké parkoviště s horskou chatou a stánky. Tak jsme si zde odpočinuli, ve výšce 2.045 m.n.m. a posvačili dle nabídky zdejších stánků. Já si dal pečenou kukuřici a musím říct, že mi v té zimě přišla opravdu vhod. Museli jsme počkat, až nás místní policisté, kteří tu před tunelem řídili dopravu, dustí dovnitř. Cesta tunelem byl zážitek. Nepatrné zbytky asfaltu, rozbitá šotolina a tma, kde nás naprosto oslňovaly protijedoucí auta. Tam se naše cykloskupina zcela roztřídila dle kvality osvětlení, které kdo měl na kole nasazeno. Co jsme měli světlo poměrně slušné, tak nám projetí asi kilometrového tunelu nečinilo nijaké zvlášní potíže, ale na ty, co podcenili kvalitu osvětlení, jsme museli poměrně dlouho za tunelem čekat. Bylo vidět, že měli opravdu nahnáno. No, potmě to v tom tunelu opravdu žádný med nebyl, aby člověk nespadl do nějaké jámy. Naštěstí, protože jsme byli ještě dost promrzlí – byl zde u tunelu ještě sníh, jsme dojeli k čekajícímu autobusu, kde nás čekala horká kávička. No prostě přepych. Pak už nás čekal je dlouhý, asi patnáctikilometrový sjezd na sluníčku s překrásnými výhledy po celkem slušném rumunském asfaltu až dolů k přehradě, kterou jsme asi v délce 24 km objeli po dost rozbité kalužnaté šotolinové cestě. U hráze jsme upět najeli na asfalt a po projetí několika šotolinových tunelů a mostů mezi skalami sjeli do údolí řeky Arges, abychom uviděli na skále se tyčící zříceninu sídelního Drákulova hradu Poenari, který byl dobyt Turky (zde se ještě podařilo knížeti Drákulovi uniknout). Ten jsme údolím zleva objeli k místu táboření u městečka Capatai Urganei. A tady už jen postavit stany a jako vlčáci se vrhnout na zaslouženou večeři.
Den třetí, 11. 8. – Prohlídka Drákulova hradu a cesta přes klasické rumunské vesnice do vesnice Brezoi v hlubokém údolí Olt
Po probuzení a snídani jsme se individuálně trousili strmým výstupem na zříceninu Drákulova hradu. Docela slušný kopeček. Hrad není nijak velký ale je z něj velmi pěkný rozhled.
Zde je nutno si připomenout, že Drákula byl skutečnou osobou, jmenoval se Vlad III.-Tepes „Narážeč“. Přezdívka Dracula vznikla lidovým zkomolením titulu „dracon“, nosič korouhve s darkem, což byla pocta udělená podle starobylého zvyku císařem Zikmundem Draculovu otci za statečnost v boji. Postupem času si Valaši slovo „dracon“ změnili na „dracul“, což v rumunštině znamená ďábel. Koncovka „a“ vyjadřovala ve středověkém Valašsku šlechtické postavení. Vojvoda Vlad III – Dracula se vzepřel silnému vlivu Osmanské říše, odmítl vazalský tribut a bojoval s touto říší. Bojoval proti neuvěřitelné přesile (250.000 mužů) stylem partyzánského boje. Napadal ze zálohy jak zásobovací konvoje, tak jízdní valašské vojsko. Nebral zajatce. Při jednou přepadu napočítali kronikáři 23.809 uťatých tureckých hlav (a k tomu odpovídající počet uřezaných nosů a uší). Turecké posily pak museli při ofenzívě proti Tirgovišti pochodovat mezi desetitisíci krajany naražených na kůly. Nakonec byl Drakula poražen. Jeho hrad Poenari byl dobyt. Odešel do Uher, ale král Matyáš Korvín ho dal uvěznit. Po 12 letech vězení byl propuštěn a znovu se ujal vlády ve své zemi. Byl krutý, opět se jeho zemí rozléhal křik nešťastníků, kteří se mu jakkoliv znelíbili a zaplatili za to strašnou smrtí na kůlu. Nakonec byl v roce 1476 obklíčen tureckou armádou u Bukurešti a zabit kopím. Jiná verze praví, že mu najatý vrah zezadu usekl hlavu.
Po prohlídce hradu a seběhnutí do tábořiště (nutno podotknout že se mi z výstupu docela klepaly nohy), jsme vyrazili na kolech na další cestu a to typickými rumunskými vesnicemi – Capatanei Urgereni – Oestii Ungereni – Suici – Salatrueni – Perisani – do vesnice Brezoi v hlubokém údolí řeky Olt.Vystřídali jsme cestou všechny povrchy, od asfaltu až po hodně rozbité kamernité cesty, jeli jsme rovinami i překonávali strmé kopce. A všude jsme si prohlíželi typickou rumunskou krajinu s jejími staveními a obyvateli. Na tábořišti na břehu řeky nás čekalo opět docela příjemné vyčvachtání a odpočinek.
Den čtvrtý, 12. 8. – Cesta lesnatým údolím kolem dvou přehrad do horské osady Obarsia Latrului, mekky všech horských cyklistů
Ráno vyrážíme po asafaltce hlubokým údolím stále do kopce do městečka Volneasa a odtud již po šotolině lesnatým ůdolím k malé přehradě, pak kolem opuštěných dolů až k přehradě Lacul Vidru. Kolem této přehrady jsme se pak tři dny neustále točili. A pak již šlapeme vcelku po rovině lesy do osady Obarsia Latrului o které nám Kudrnovci řekli že je mekkou všech horských cyklistů. Je pravda, že leží přesně uprostřed mezi třemi pohořími s jejich nejkrásnější částí. Tato etapa byla asi nejméně záživná. Ale patřila též k rázu této země. V místě tábořiště je opět říčka k malému vykoupání. Tábořiště je přímo pod hospodou. Jak jsme se dověděli, měli jsme tábořit na mnohem hezčím místě proti proudu řeky, ale tam je v současné době staveniště, buduje se tam silnice, parkoviště a o kus dál most přes řeku. Zato jsme se od místních dověděli, že zde na tábořišti nad hospodou ukradli předminulou noc čtyři kola brněnské cestovce Alpina. Údajně se postižení ani neprojeli. Hned první noc přišli o kola a to z nejběžnějšího důvodu. Nerespektovali základní pravidla. Mysleli si, že čtyři provázaná kola nelze ukrást, ale ukradli jim je všechny najednou. Toto je stálý problém těchto cestovek. Stále se musí účastníci přesvědčovat, že je potřeba dát na noc všechny kola k sobě a důkladně provázat a teprve kolem stavět stany tak, aby byl, pokud možno, v noci znemožněn jakýkoliv přístup k těmto kolům. Pořád se ještě často najde nějaký trouba, který si postaví stan do cesty ostatním a své kolo si u něho zamkne v přesvědčení, že jemu se nic nemůže stát. Těžko se mu vysvětluje, že je nejen potencionální oběť, tak i tím, že brání ostatním nashlukovat kola a postavit stany do hradby okolo ohrožuje i ostatní. Když ale mohu porovnat, tak u tohoto zájezdu byl tento problém asi nejmenší (proti těm předchozím zájezdům, kterých jsem se již zůčastnil). Zde to vyřešili za nás průvodci, kteří se obětavě uložili každý na jedné straně provázané hromady kol a zde ve spacácích strávili noc (jakožto i dvě následující, které jsme zde strávili). Až na jeden malý incident v noci, kdy byli darebáci zahnáni, proběho vše v pořádku.
Den pátý, 13. 8. – Okružní jízda cestou necestou po vrcholcích Sureanu – čtyřkové poježdění
Vyrážíme opět za překrásného rána. Dle slov průvodce – „Přihlásili jste na čtyřkové ježdění, tak ať víte co je to čtyřkové poježdění“. Při pohledu na kopce nad námi jsme už tak trochu tušili, že to nebude jen tak. Po nezbytné zastávce u studánky nás čeká výjezd lesem pěkným stoupákem po šotolině až ke kolibě nad okrajem lesa na kopci. Cestou potkáváme mezi kalužinami na cestě krávy. V kolibě se stavujeme na ochutnávce sýra a prohlížíme si vnitřní vybavení. Místní lidé zde žijí opravdu skromě. A pak již vyrážíme přes louky a pastviny přes pohoří. Místy je půda v trávě od ovcí tak rozbitá a rozrýpaná, že vůbec nechápeme, jak se tu dá jezdit na kole. Ale jedeme. I když místy i šlapeme. To když už je stoupání opravdu velké, nebo stezičky, kterými jedeme občas mezi borůvčím, příliš úzké, takže se nám tam nevlezou ani šlapadla kol. Ale toho zas využijeme k občasné pastvě na borůvčí, takže je to vlastně fajn. Jsou odsud nadherné výhledy, kterých se nemůžeme nabažit. Na některých místech podkáváme místní lidi, kteří zde trhají borůvky. Mezi nimi a námi jezdí motorka se sajdou, která zajišťuje jejich zásobování. Mají to holt zorganizováno. Motorka projíždí místy i terénem, kde máme i my co dělat. Problém je jen s výfukovými plyny. Když projede kolem nás, tak dýcháme horší vzduch než na silnici!!!! Hrůza. Tady si s ekologií moc hlavu nelámou. Ale zjišťuji, že mi tohle ježdění jde k duhu. Zpočátku jsem si myslel, že se takovýto terén ani nedá jezdit a teď už tu upaluji jako ostatní. Sice z kopce sedím div že ne na zadním kole, ale paráda. Takže na konci hurá z kopce dolů a než se nadějem, jsme opět v táboře. A hned do restaurace. Je tu levně a skutečně dobře se tu jí. I to pivo se dá pít.
Den šestý, 14. 8. – Okružní jízda po asfaltu v lese kolem přehradní nádrže a pak již nahoře pod skalisky Capatanei
Další pěkný den. Zatím nám počasí doopravdy přeje. Vyjíždíme z kempu na opačnou stranu, na stranu odkud jsme přijeli a objíždíme po asfaltu celou přehradu. Šplháme nahoru do sedla a tam již odbočujeme na naší důvěrně známou, rozbitou šotolinku. Po ní stoupáme dál, až nad pásmo lesa, kde míjíme salaš s nabídkou sýra a dál až na hřeben. A tam si již užíváme překrásných rozhledů mnoho dlouhých kilometrů. Za soustavného pozvolného stoupání a klesání se každou chvíli zastavujeme, abychou ulovili ty nejhezčí záběry. Je to opravdový nápor na naše paměťové karty. Raději ani nemyslíme na ty kvanta fotek, které budeme muset promazávat. Je tu jako v pohádce. Jeden lepší výhled než druhý. Až to zavání kýčem. Hlavně že je sucho. Tady by se nám v blátě těžce jelo. Cestou opět míjíme místní trhače borůvek. Na konci hřebene se napojujeme na cestu, kterou další den v opačném směru pojedeme naši poslední jízdu. A tudy teď sjedeme celé to velké převýšení až do tábora po hodně rozbité, kamenité obchodní cestě. Je to právě ta cesta, co vede z Valašska do Sedmihradska. Míjíme stádečko oslů. Dole ještě brod přes říčku jako malé zpestření a pak ještě úprk před místním psem, který nás kus docela zlověstně pronásledoval. Ale jeli jsme z mírného kopce a tak se nám podařilo mu ujet. Můžu říct, že po takové nerovné, kamenité cestě jsem tak rychle ještě nikdy v životě nejel. Zlatý full!!! A pak již jen do restaurace na jídlo a pořádně to všechno spláchnout.
Den sedmý, 15.8. – Poslední jízda přes pohoří Capatanei po staré obchodní cestě mezi Sedmihradskem a Valašskem
Ráno, po třech dnech na jednom místě balíme stany a loučíme se s tábořištěm. Čeká nás údajně nejtěžší etapa. Hodně rozbitá, kamenitá cesta v horách, přes hřebeny. Vyrážíme po cestě, kterou tady přímo pod našima nohama opravují. Bude mít nový asfaltový povrch. Pak přes brod a vzhůru do kopce. A opět se musíme vyškrábat vše, co jsme včera sjeli, až do sedla. A z něj ještě hodně výš, hodně přes 2.000 m.n.m. přes sedlo Pasul Urdele (2.141 m.n.m.). Opět jeden výhled hezčí než druhý. Míjíme ovce, koně. Pase se jich tu celkem značné množství. Díváme se na jezírka. Ale hlavně stále hopsáme po kamenech a vůbec nechápeme, že tudy kdysi vedla obchodní stezka a jezdily tu povozy. Za celou cestu po hřebenech jsme potkali asi čtyři auta, veskze terénní a bylo opravdu vidět, že mají co dělat, aby tudy projely. Bylo cítit, že jedeme ve velké výšce, vál tu silný boční vítr, který se nás chvílemi snažil sfouknout z 
hřebene a bylo tu tak 16oC. Po mnoha kilometrech jsme začali sjíždět dolů do údolí. Čekal nás dlouhý, famózní sjezd asi 35 km do výšky 550 m.n.m. Cestou se ještě stavujeme v osadě Ranca v resturaci na obědě. Zde jsme se dověděli, že před rokem tu byla jen salaš a několik stavení, teď tu bylo asi 40 nových domů a stavěla se zde asfaltová příjezdová cesta. Po vstupu do EU se tu opravdu všude staví. Po krkolomném sjezdu přijíždíme do vesnice Novaci, kde je pro nás vražedných asi 33oC. Stavujeme se na pivě, ale to je spolu s teplem vražedná kombinace. Máme co dělat, abychom ještě dojeli přes kopeček do cíle dnešní etapy, vesnice Baia de Fier, kde nás očekává autobus. Jako obvykle u říčky. To je dobře, máme co umývat. Jsme z cesty zalepení prachem. Umýváme i kola. Stavíme naposled stany a jíme poslední večeři. Je nám docela smutno. Bylo tu doopravdy dobře, ale moc rychle to uteklo.
Den osmý, 16. 8. – Poslední den – prohlídka jeskyně Pestera Miurelior.
Budíme se, jak jinak, než do slunečného, teplého dne. Tady už jsme pod horami, kde už moc chladu z hor nejde. A vyrážíme na 
poslední akci – prohlídku jeskyně. Po asi půlhodince chůze k ní dorazíme a jdeme na prohlídku. Jeskyně je poměrně velká a velmi podobná těm v našem Moravském krasu. I tak v ní ale uděláme vcelku hodně snímků. Místy je dost nízká, návštěvníci musí téměř do kolen. Jsme docela rádi, když jsme opět v teple venku. Pak ještě zastávka u stánku s upomínkovými předměty nakoupit něco rodině, dát si kávičku a sbalit stany, naložit kola. Končíme a velmi neradi nasedáme do autobusu a odjíždíme domů.
Odjíždíme s velmi dobrými pocity. Moc se nám tu líbilo. Terény pro kola byly vynikající, lidi příjemní a kuchyně výborná. Počasí nám také vyšlo, tak co si ještě přát. Jen nás dost překvapilo samotné Rumunsko. Já jsem zde byl před třemi lety a teď jsem se nestačil divit co je tu změn. Od vstupu Rumunska do EU se všude staví, zdravotnictví, restaurace se hodně (až neuvěřitelně) zlepšilo, překvapeni jsme byli s pokrytím signálem, kdy před třemi lety tu skoro žádný nebyl, tehdy jsme byli rádi když se nám mobily hlásily do drahé srbské sítě a teď je tu pokrytí, o jakém se nám ani u nás nezdá. Opravdu, je tu hodně změn. Takže, bylo tu fajn.
