Tentokrát sám.
Konečně přišlo krásné jaro. Po této zimě, která byla všelijaká, jsem nedočkavě vyrazil na právě nejvhodnější trasu, která mě vyloženě lákala. Pálava – to je jistota. Jistota krásného prostředí, dobré atmosféry. Prostě, je tu určité genium loci, které mě vždycky dokáže přitáhnout. A navíc, je tu vždycky překytkováno.
Takže, nakonec, protože kamarádi se nějak neozvali, asi ještě zimně spí, jsem vyrazil vlakem do Vranovic a odtud jsem na Pálavu vyjel. Cestou přes Velké Němčice, a pak pěkně nahoru, do kopečka, mezi vinice. A rozhodně jsem nelitoval. Cesta byla pěkná, ale moc hezký byl pohled na vinohrady, který se mi otevřel hned, co jsem minul Horní vrch. Byl to takový ten pravý pohled, kdy vás udeří do očí malebné křivky po vrstevnicích se vinoucích vinohradů. A ještě předtím, přímo z vrcholu Horního vrchu, pohled směrem k Hustopečím. Obzor byl sice celou cestu trochu zamžený, ale to jarní atmosféře vůbec neubíralo. Bylo se opravdu na co dívat.
Pak jsem již jel na Liščí vrch a po hřebenu na Žerotínský vrch a na Kamenný vrch s výhledem na Kurdějov, kde bylo opravdové pochutnáníčko v podobě celé rozkvetlé stráně hlaváčků. A našly se i fialky(těch byl celý koberec) a koniklece. Po řádném vstřebání pohledů na tyto květiny mne již čekala jen jízda do mandloňového sadu na Starém vrchu nad Hustopečí. Ale tu mne již čekaly zástupy lidí, které mi trochu dojem z krásného rozkvetlého mandloňového sadu pokazily. Ale přesto to stálo za to a v sadu jsem strávil docela dost času. Vyloženě mě pobyt zde nabíjel. Po poslední zimě to opravdu bylo potřeba. Takže až jsem pobytu zde dostatečně nasytil, vyrazil jsem na cestu zpět. Sjel jsem v davu lidí z prudkého kopce dolů do Hustopečí, kde jsem se již vyhnul zde pořádaných akcí, které mne vůbec nelákaly, zvlášť pro to, že kolo se opravdu k nějakému koštování příliš nehodí a jel jsem kolem kapličky do Šakvic na vlak.
Byl jsem velmi spokojený. Nenajel jsem sice žádné závratné kvantum kilometrů, ale jízdy jsem si opravdu užil. Po rušném městě zde bylo opravdu super.