Dne 28. 8. 2021 jsem se zúčastnil akce Vinařských stezek, a to v oblasti Strážnicko. Po krátké úvaze jsem se rozhodl tyto akce absolvovat sám a pěšky. To z důvodu maximálního využití potenciálu vína jako takového. Holt, na kole je to sice fajn, ale vína si moc neužijete. A navíc si alespoň řádně vyzkouším nový foťák. 🙂
Vyrazil jsem ranním vlakem z Brna do Strážnice. Ani se mnou necestovalo tolik lidí, co jsem očekával. Přeci jen je vidět, že se v době pocovidové j
eště lidi moc nevzpamatovali a také značně zlenivěli. Jak někam nedojedou autem, tak to nějak není pro ně. Při tom je cesta vlakem, pokud má člověk bezpečný respirátor, poměrně bezpečná a pohodlná. Za krásného rána jsem došel na náměstí, kde jsem se na stánku pořadatele zaregistroval. Lístek jsem měl koupený na internetu. To jeden z kladů dnešní doby, kdy si zvykáme vše platit přes internet, čímž se vše značně zjednodušuje. Člověk má jistotu, že se, jak se říká, „vejde“, a pořadatel zase zhruba ví, na jaký počet účastníků se má připravit. Dostal jsem „nosičku“ (skleničku s držátkem) a mapku a vyrazil jsem. Trasa mne povodila po Strážnici, což vůbec nebylo na škodu, protože je na co se dívat, a také hned na první bod, kde už nás očekával místní vinař. A musím říct, že mně vyrazil dech. Tak dobré víno jsem neočekával. Mněl jsem co dělat, abych se více nezdržel. Docela s lítostí jsem opustil Strážnici a vyrazil po silničce mezi poli směrem na Tvarožnou 
Lhotu. Těsně před ní ale bylo odbočení k vinařství na Doubravce. Zde již bylo připraveno kompletní osvěžení v podobě různých pochutin, sladkostí a samozřejmě opět vína.
Pak jsem opět pokračoval přes Tvarožnou Lhotu, kolem kostela nahoru do kopce a cestou k Radějovu. Po projití Radějova byla mezi poli osamocená další občerstvovačka s víny místního vinohradníka. Po dalším, náležitém občerstvení, se pokračovalo do prudkého kopce na kopec 
Žerotín, s malým kostelíkem a krásnými výhledy do kraje s další občerstvovačkou, zase trochu větší. Zde nás ale dostihl déšť, chvílemi docela vydatný. Protože se ale řídím heslem „kdo je připraven, není překvapen“(a ráno jsem důkladně studoval všechny předpovědi dostupných rosniček), jsem pod ochrannou svého starobylého deštníku v klidu pokračoval dál. Dokonce se mi i krásně pod ochranou deštníku dařilo
fotografovat. Jen jsem sledoval závistné pohledy ostatních účastníků, kteří se choulili pod stromy. Ale nevšiml jsem si, že by mněl deštník i někdo další. Asi nesledují předpovědi. Sestoupil jsem kolem vinohradů až k Hotařské búdě, kde bylo další občerstvení. Vzhledem k tomu, že déšť pomalu ustával a mrak se trhal, jsem využil místo a čas k důkladnějšímu zasycení a napojení. A vyplatilo se. Když jsem dojedl, byla už nade mnou krásně modrá obloha. Potkal jsem zde pár známých lidí, pokecal, a pokračoval opět, krásnou krajinou dál. Část po silnici a dál po polních cestách až do Petrova, kde byl v Petrovských búdách cíl. Zde, po nezbytném nahlášení se u pořadatele a po zařazení do slosování, byl velký odpočinek, ke kterému nám vyhrávala místní cimbálka. Pak proběhlo velké losování tomboly a pak už byl opravdu konec.
Na kole jezdím opravdu rád, ale zde byla pěší varianta opravdu daleko vhodnější. Cítil jsem, jak mi chůze dělá dobře, a že občerstvovací stanice jsou od sebe právě tak daleko, aby si člověk s jasnou hlavou vše řádně užíval. A hlavně, všude je tu naše parádní moravské vínečko!!!!